Úvod  |  Publikace  |  Novinky

Ústavní soud se vyjádřil k uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a stanovil bližší vodítka pro posouzení, zda byl spáchán trestný čin pomluvy

4. prosinec 2019

Ústavní soud dne 5. 11. 2019 vydal rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 474/19, kterým vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, když dospěl k závěru, že rozhodnutími nižších soudů v její trestní věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a tudíž zároveň čl. 39 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, „které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

Stěžovatelka byla obecnými soudy uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy, v důsledku toho, že na internetové stránce http://www.firmy.cz zveřejnila jako recenzi advokátní kanceláře poškozeného advokáta následující dle závěrů soudu nepravdivé informace: „Naprosto neseriózní jednání. Otřesná zkušenost. Spojil se s protistranou a chtěl stáhnout mou soudní žalobu. Musela jsem okamžitě vypovědět svou plnou moc. Podala jsem na něj žalobu k soudu ohledně vrácení zálohy. Neprovedl jediný právní úkon, přesto shrábnul mých 18 tis. Kč jako zálohu. Čeká mne s [poškozeným] bohužel soud. Nejsem Mikuláš a záloha za zastupování nebyla darem.“ A to i přes to, že tvrzení „neprovedl jediný právní úkon“ není pravdivé. A stejně tak z provedeného dokazování dle soudu jednoznačně vyplynulo, že i údaj „spojil se s protistranou“ je nepravdivý.

K takovému právnímu hodnocení provedenému obecnými soudy však Ústavní soud uvádí, že si je „vědom, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Na straně druhé, ani v trestním řízení neplatí, že spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět (fiat iustitia, pereat mundus). Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle principů a zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe, respektive princip ultima ratio.

Ústavní soud zaujímá tedy postoj, který lze nejlépe vyjádřit citací příslušných právních vět předmětného nálezu:

Trestný čin pomluvy měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky. To naznačuje i samotné zákonné vymezení tohoto trestného činu, zahrnující požadavek „značné míry“ ohrožení vážnosti dotčené osoby u spoluobčanů, respektive hrozící „vážné újmy“ dotčené osoby. Tento požadavek je výrazem principu ultima ratio a takto je nutno jej také vykládat a používat. Jako trestný čin pomluvy lze tak kvalifikovat a stíhat pouze takové protiprávní jednání, které nelze dostatečně napravit prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku); neboli takové protiprávní jednání, při němž došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci soukromého práva. (…) Úvahy o nedostatečnosti uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a neaplikovatelnosti subsidiarity trestní represe budou namístě zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů, oproti zásahům v podnikatelském prostředí, působení v němž má za cíl primárně zisk, a kde tak zpravidla bude postačovat náprava poskytovaná prostředky soukromého práva.“

Zásada subsidiarity trestní represe je obecnou trestní zásadou, kterou orgány činné v trestním řízení, a v poslední instanci soudy, musí mít na paměti v každém trestním řízení. Především u méně závažných trestných činů je pak třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. (…) Uvedený požadavek platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, jež má soukromoprávní základ (porušuje práva vyplývající ze soukromoprávních předpisů nebo jimi chráněná), a kdy se nabízí uplatnění odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V takových případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní. Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti přípustné, ale rozporné s čl. 39 Listiny.

Lze tedy shrnout, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu pomluvy je za prvé, jak ostatně platí také obecně v trestním právu, nezbytné zohlednit princip subsidiarity trestní represe; a za druhé, vzít v úvahu, že trestný čin pomluvy míří na ta nejzávažněji jednání a zásahy do osobnostních práv ve vztahu ke cti a dobré pověsti jednotlivce (jako například zásahy do intimní sféry jednotlivce či zásahy obdobné intenzity), a tedy dle konkrétních skutkových okolností daného případu vždy zvažovat, zda by nebylo za účelem dosažení nápravy či ochrany dostačující užití prostředků soukromého práva.

Mgr. Eliška Soukupová

advokátní koncipientka

Blíže viz: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2019/II._US_474_19_an.pdf